V letošním červenci bylo v západních Alpách špatné počasí. Na hlavním alpském hřebeni napadlo více než metr čerstvého sněhu. Termín naší dovolené byl však pevně daný. Proto jsme museli oželet své velké plány zdolat věhlasné čtyřtisícovky Grand Combin a Dent du Geant a zvolit náhradní program.
Z několika jižních variant nakonec zvítězilo Monte Viso 3843m.n.m., nejvyšší hora Kotických Alp. Tato výrazná hora, převyšující všechny ostatní vrcholy Kotických Alp o více než 700 metrů je přirozenou dominantou této oblasti. Je viditelná i z dálky několika set kilometrů ze čtyřtisícovek na hlavním alpském hřebeni.

Kotické Alpy se nachází na hranici mezi Itálií a Francií asi 100 km od Středozemního moře. Treking v tomto pohoří je mezi místními turisty je velice populární, hlavně se chodí vícedenní okruh Giro del Viso. Při něm se projdou nejkrásnější partie Kotických Alp a obejde se masiv Monte Visa kolem dokola. Může mít různé podoby podle místa nástupu, rychlosti a časových možností turistů. Doporučit bych mohl dvoudenní variantu Giro del Viso po trase: parkoviště na Pian de Re (2020m) – Refuge du Monviso (2460m), – Refugio Vallanta 2450m 5 hodin, nocleh, 2. Den: Refugio Vallanta – Refugio Quintino Sella (2640m) – parkoviště na Pian du Re, 5,5 hodiny. Je zde samozřejmě mnohem více možností a při využití husté sítě horských chat na území Francie i Itálie lze v Kotických Alpách strávit i celý týden. Kromě již jmenovaných mohu uvést např.

Rifugio Battaglione Alpine Monte Granero 2377m nebo Rifugio Giacoletti 2741m. Z nich lze vystoupit i na další zajímavé vrcholy Kotických Alp jako Monte Granero 3171m nebo Monte Meidassa 3105m vysoké.
Naším cílem však byl výstup na Monte Viso, na který jsme měli vyhrazeny 3dny. Po sobotní celodenní jízdě z Prahy přes Mnichov a Torino přijídíme téměř za soumraku na konec horské silničky do místa zvaného Pian du Re. Zde ve výšce 2020metrů je horská chata, parkoviště a také pěkné tábořiště. Pian du Re je významné východisko na řadu horských túr. V neděli příliš nespěcháme, protože nás čeká pouze výstup k chatě Quintino Sella, který trvá 2,5-3 hodiny s převýšením 600 metrů. Nabalíme lezecký materiál, potraviny a další nezbytnou výstroj na tři dny. Kolem desáté vyrážíme po velmi frekventované stezce vzhůru. Stoupáme kolem jezer Lago Fiorenza a Lago Chiaretto k sedlu Colle del Viso. Za 2,5 hodiny docházíme k chatě Quintino Sella ve výši 2640 metrů. Dnešní den jsme překonali 600 metrů převýšení. S ubytováním není problém a proto po hodinovém odpočinku vyrážíme po nástupové trase obhlédnout stěnu, asi hodinu vzdálenou, kde bývají orientační potíže. Nástup cesty ve stěně zajištěné řetězy snadno nalézáme a zítra půjdeme najisto.

Druhého dne vyrážíme asi ve 4 hodiny ještě za svitu čelovek. Po hodině přicházíme ke známé stěně s řetězy. Za další čtvtrhodinu již dosahujeme sedlo Sagnettes, odkud je vidět ledovec a jižní stěny Monte Visa. Sestupujeme asi 100 výškových metrů na ledovec Viso, kde nasazujme mačky. Po ledovci stoupáme vpravo vzhůru, až pod stěnou dosahujeme bivak Andreotti 3225m.n.m. vysoko. Stále stoupáme vpravo po strmém firnu pod jižní stěnou Visa. Pak vstupujeme na sklaní římsu, po níž se dostaneme do soustavy kuloárů, polic a komínů. Zde lezením místy II. stupně obtížnosti dosáhneme východní hřeben. Po něm přes několik stěnek a komínů dorážíme na hlavní vrchol. Od chaty Q. Sella asi za 5 hodin.

Radost na vrcholu je veliká, protože po velice špatné předpovědi počasí jsme na vrcholu významné hory. Takže nepojedeme domů s prázdnou. Času je dost a tak strávíme na vrcholu Monte Visa skoro 2 hodiny.
Poté sestupujeme stejnou cestou a na chatu dorážíme před 15tou hodinou. Ještě bychom lehce stačili sejít na Pian de Re k autům, ale nepospícháme. Máme přece dovolenou a tak na chatě oslavujeme dosažení vrcholu několika džbánky italského červeného.
Třetí den ráno sestoupíme k autům a odjíždíme do Aosty. Po prohlídce města se přesunujeme do Grajských Alp, kde chceme vylézt na Grivolu. Ale to už je další příběh.