Prvomájový svátek a páteční bulka ve škole nabízejí čtyři dny volna, které nelze strávit lépe, než lezením na písku. Do Ádru se jede až další týden, tak Český ráj je jasná volba. V Sedmihorkách jsem lezl naposledy loni v dubnu, tak už se nemůžu dočkat toho jemného solivého písku. Počasí sice nehlásí zrovna „hruboskalské“ (ve Skaláku se neleze 48 hodin po dešti), ale všichni známe ty jarní předpovědi… Ve středu odpoledne vyjíždíme v sestavě Tatuš, Králik, Jiřík a Poldík. Cesta autem rychle ubíhá, večer stíháme nějaké to pivko na Koupáku a mažeme chrápat pod Kapelníka. Obloha je úplně jasná a těšíme se, že zítra konečně padne ta Taktovka.

Jenže ráno kolem 8 ráno začíná pršet a písek saje jako houba, což nám kazí všechny plány. Kolem 11 sice vylézá slunko a je krásně, ale na Sušky už se nám nechce a tak provádíme Králíka a Poldíka Skalákem, kde jsou oba poprvé. Večer je vše celkem suché, tak tajně lezeme trojkový komínek na Bránu (však v komíně není co ulomit :)). Pátek trávíme celý den na Suškách. Respektujeme zákaz parkování pod skalami, necháváme auto v Malé skále a pěšo šlapeme s báglama do kopca. Podle počtu aut u krajnice jsme asi jediní takoví, ale aspoň jsme se zahřáli. S Baxem nalézám do dvoudélkové Sokolí stěny. Cesta má 75 metrů a je nejdelší cestou na Suškách. Nalézá se Velkou plotnou za VIIb a pokračuje vzdušnou lehce převislou stěnou za VIIIa.

Začíná pršet, chvíli vyčkáváme, ale vítr fouká zrovna tak nešťastně, že déšť smáčí i naši převislejší stěnku. Na vrchol se tak dostáváme stylem OO (obtížné ojebej :)) nějakou komínovou variantou. Jiřík s Poldíkem mezitím vysmahli Břízkovou. Déšť ustal a s Jiříkem lezu Novou cestu za VI, které má u prvního kruhu celkem nešestkový bulder :). Poldík má formu a tahá „Přímou cestu L“ a Maškovu c. na Samotáře (obě VIIb RP VIIc). S Jiříkem mezitím odpytluju Majora VIIc, kde se pěkně vybojím. I Poldík s Baxem do toho jdou, a tak při dobírání 3 druholezců zase pěkně vymrznu (trošku foukalo :)). Večer trávíme v kultovní hospodě U boučků, kde se po delším čekání konečně uvolnilo místo pro nás.

V sobotu ráno zase šlapem na Sušky. Zkoušíme drsně vypadající Převislou hranu na Vlajkovou věž za VIIIc. Nikomu se však nedaří dolézt k druhému ringu, tak to vzdáváme (však pytel – to je motivace :-)). Nějak nemám chuť lézt. Sušky nejsou mou srdcovou oblastí, tak přemlouvám Králika, ať si vytáhne krásnou chytovatou Klikatou spáru za VI, kterou jsem lezl před 2 lety. Bax to vylezl se zajímavým stylem smyčkování (když po 5 minutách založí tutovou smyčku v hnízdě, tak ji necvakne, že prý by ho stejně neudržela, přičemž po pár metrech prováže hodinky tloušťky sekundové rafičky :-))).

Naštěstí se však výstup obešel bez pádu. Poldík se mezitím blejsknul přelezem Žluté stěny VIIc RP VIIIa. Sušek už máme dost, a tak navrhuju přejet do mých milovaných Příhraz. Při odchodu ze Sušek se seznamujeme s Honzou Meclem ze Škrovádu a zjišťuji, že i on má v plánu zítra zkusit Smítkovu spáru na Rakev. V podvečer procházíme Příhrazskými skalami, které i kluky okamžitě nadchly. Náhle stojíme pod Rakví a ona hladká širočina mi bere dech už při pohledu na ni. Každý si vyzkoušíme pár temp v nástupu, ale je to děsná dřina a je mi jasné, že ještě nenastal ten správný čas.

V neděli ráno se probouzíme do parádního azura a tak rychle valíme pod Sloup a jeho proslulou Jihozápadní stěnu za VIIb přes 6 kruhů. Spodek je sice ještě trochu mokrý, ale to je asi vždycky a stejně je tam stavění. Po chvíli přichází Honza a do Rakve si též netroufá. Nějak jsme spoléhali jeden na druhého, že to vytáhne, ale tak už to chodí. Bere si Baxe na lano a lezou na Sloup za náma. Cesta je fakt parádní, pouští bez větších problémů a i vrcholová spárka, které jsem se obával, se ukázala jako pohodová. Navíc zde máme Hore Zdar 2008, což mě na tak významné věži celkem překvapilo. Přesouváme se pod Údolku na Barberinu za VIIb, která už je však nechutně osolená. Dost jsem se v tom vybál. Přece jen první kruh není nejníže, jištění pod ním mizerné, chyty už jsou vyšmajdané a nohy ujíždějí. Ale zas jsem měl jednou kliku. Ujelo to až Jiříkovi, který byl naštěstí na druhém. Kdysi to však musela být nádhera. Ale i tady nám Hore Zdar spravuje náladu. Je už dost hodin a tak se chtě nechtě (spíše velmi nechtě) musíme vydat k domovům.
Ačkoli počasí nám moc nakloněno nebylo, něco jsme vylezli. A ta Taktovka padne někdy příště (po kolikáté už?) , nebo mě fakt nechce na vrcholu…?