K lezení jsem se dostal náhodou na začátku roku 2005. Nechal jsem se přemluvit svým profesorem matiky, který rovněž občas leze a vede lezecký kroužek u nás na gymnáziu, a po škole jsem okusil lezení na překližce.

Nějak mě to chytlo, začal jsem chodit pravidelně a i když jsem se dušoval, že na skály nikdy nepojedu, v dubnu už jsem osahával oklouzané lišty v Štramberském vápencovém lomu. Skalní lezení se mi zalíbilo mnohem víc, než umělá stěna.

A tak po zakoupení nezbytného vybavení ( lano, expresky) jsem začal jezdit do Štramberku častěji. Nastala doba lezení na prvním, strachu, prvních pádů a relativně rychlého zlepšení. Taky jsem zjistil, že není nad to lézt na ostrém konci lana a od té doby lezu na druhém jen výjimečně.

S naším profesorem jsme pak jeli na víkend na Súľov (mekka slovenských a moravských lezců) a když jsem se ho pak zeptal, jestli pojedeme někdy lézt do Adršpachu (byl jsem tam jako malý s rodiči), dostalo se mi zajímavé odpovědi: ? Zbláznil ses? Vždyť to je písek! Tam nejsou vůbec chyty, a skoro žádné jištění??.

Toto mě zaujalo, začal jsem sbírat informace o pískovcích a v tom mi bylo jasné, že pískařina bude to pravé pro mě. Začátky byly těžké. Moje první pískovcové lezení bylo na Čertových skalách u Lidečka (spíš takový pseudopísek ? položené rajbasy). Pak už se jelo do Ádru ( sbírání morálu pro výstupy na Křižáku) a Českého ráje. Postupem času jsem dospěl i k výstupům v Adršpašském skalním městě.

U písku už jsem zůstal, protože je jedinečný a má zvláštní atmosféru. Lezení zde není o číslech, ale o úctě ke skále, k linii cesty a starým mistrům ? tak to alespoň cítím já. A právě o mém pískovcovém lezení je následující prezentace, kterou jsem promítal na diakárně karvinského horolezeckého oddílu, jehož jsem členem.